Jak jsme z Mersey udělaly továrnu na sny

Když nám bylo patnáct, vychovávaly nás místo rodičů brněnské kluby. Peťa si v jednom z nich přála být každý den. V kultovním klubu Mersey. A jak se říká, dávej bacha na to, co si přeješ. Mohlo by se ti to splnit. Umět si přát, VÍME, není jen tak.

O 25 let později, ve středu 21. srpna 2019, přebíráme klíčky od Mersey. Klub je náš. Stojíme uprostřed potemnělého, špinavého a zatuchlého prostoru, nad námi se houpe diskokoule, a v ten moment nám to dochází: Co jsme to provedly? No. Řeknu vám, co jsme to provedly. A řeknu vám hlavně jak.

Byl srpen. Takový trochu pomalý období, kdy si chystáme podzimní kolekci a je relativní klid. Všichni jsou na dovolených. Pohoda. Pura Vida. A právě to je pro nás to „nejnebezpečnější“ období roku, protože se relativně nudíme. Máme sice frmol, ale nejde o život. A tak jako každý rok v srpnu vymyslíme něco, co zajistí, že se nudit už nikdy nebudeme. Tentokrát nás napadlo mít vlastní výrobu legín. O tom, jak je to perfektní nápad, nás skoro denně utvrzovalo to, že komukoliv jsme ho řekly, trhal si vlasy, křižoval se, případně na sebe lil svěcenou vodu nebo do sebe vodku. Nepomohlo nic. Nadchly jsme se. 

Plán, který nemá chybu.

To bude perfektní, když nebudeme na závislé na dodavatelích! Já budu mít svoje vzorky včas, nebudu prudit a nebudu rozmrzelá! A Peťa bude mít klid od dodavatelů. Budeme samy sobě pánem! Konečně! A tak začalo hledání prostoru. 

Jednou si tak sedím na obědě v mexické restauraci v Praze, mám v sobě už jednu margaritu, několik tacos a těším se na další. Zvoní mi telefon. Volá Peťa. To počká, říkám si. Když už volá po sedmé, vezmu to. Vzápětí mi spadne telefon do tacos. 

„Cože? Seš normální? Si děláš prdel? To je vtip, kterým mi kazíš jeden den dovolené a oběd v mexické?“

„No prdel si nedělám. Prostě nám chci pronajmout pro výrobu bývalý Mersey. Ten klub je mrtvej a barák je k pronájmu.“ 

Měly byste dospět!

Abyste to pochopili. Ten klub jsme milovaly obě. Vyrostly jsme v něm. Ale taky dobře víme, jak je ten prostor členitý, jak moc je ten barák poskládaný ze všeho, co se v zlatých dobách tohoto klubu našlo. Kolik žvýkaček nás čeká seškrábat z podlah.

Trvalo mi to asi 20 minut. Přejít ze zděšení do nadšení. Volám Petě zpátky: „Ok, zařiď prohlídku prosím. Jedu zpět do Brna.“

Veškeré prostory, které jsme si pro Pura Vidu pronajímaly a pak rekonstruovaly, řešíme s mojí mamkou – je projektantka a architektka, a tak to, jestli nám barák spadne do roka na hlavu, pozná asi tak dobře, jako já špatně udělaný legíny. Volám jí: „Mami máme perfektní prostor pro výrobu. Na Minské, kousek od obchodu. Bývalý klub Mersey. Můžeš si to s námi jít prohlídnout?“ Potvrzuje mi schůzku s tradičním komentářem: „Jasný, to zase bude něco, už jsem se nudila, tak jsem ráda, že jste zase něco vymyslely!“ 

Mamka má při první návštěvě infarkt: „Tak to ne, holky, to už je moc. Ten barák je na spadnutí, udřete se tady k smrti a v tom já vás podporovat nebudu. A navíc, jak sem chcete dostat ty stroje? Vy jste se úplně zbláznily! Na vaše úlety už jsem zvyklá, ale toto je moc. Měly byste dospět.“

Jsme v prdeli, ale máme diskokouli!

Peťa na ni má větší vliv a se sebevědomím jí vlastním hlásí: „Stroje přehodíme jeřábem přes střechu. Pak vybouráme zdi, stroje postavíme na místo a pak tu díru zazdíme. To není nic těžkého, Dášenko. Nechceš si dát tady na baru něco k pití a zkusit si to představit, jak to tady bude krásný? No koukej na tu diskokouli, není to paráda?“ Mamka se na ni dívá a je vidět, že jí docházejí slova. „Jeřábem a na ulici, která se propadá a jezdí po ní tramvaj? Aha. Rozmlátíš půlku baráku, abys tam dostala stroje? Tak to teda beze mě.“ 

To jsou momenty, kdy nám oběma v hlavě začne svítit zelená kontrolka s nápisem: NASRAT. Když ostatní svoje sny, představy a ulítlý nápady vzdávají, my začínáme fungovat. 

Jak už to tak bývá, k super nápadům patří i super termíny. Řekly jsme si, že rekonstrukce začne poslední týden v prosinci 2019 a na začátku února 2020 se stěhujeme. A tak začalo období, kdy jsme buď padaly do mdlob únavou a beznadějí, nebo orgasmicky vykřikovaly, ty vole, tady to bude božíííí! Vždyť máme diskokouli!

Správná parta lidí zvládne všechno.

Prostor jsme měly. Ideu taky. Ale neměly jsme peníze. Pro banky jste zajímavá firma teprve tehdy, kdy začnete vydělávat pořádný hrachy. Na co podporovat menší firmy, to nedává smysl, že jo. Já měla na starost stavbu, Peťa peníze. Takže jsem z toho vyvázla poměrně dobře. Můj první kluk je skvělý stavbyvedoucí, takže nám veškeré stavby řídí, to značně ulehčuje situaci. Všímáte si, na co je dobrá komunita, partička, gang – jak tomu chcete říkat? Prostě mít kolem sebe tu správnou partu lidí vám umožní nemožné. Na to prosím při každém plnění snu myslete. 

Takže si to zrekapitulujme: 

1. Nikdy jsme neměly výrobu.
2. Neměly jsme peníze.
3. Neměly jsme zastání ani podporu.
4. Měly jsme šibeniční termín rekonstrukce.
5. Měly jsme poprvé velký dluh.
6. Měly jsme poprvé zaměstnance do výroby.
7. Měly jsme touhu to dokázat.
8. Měly jsme stažený zadky a kryly jsme to úsměvem na selfíčkách s diskokoulí.

Třicetiletá špína a prosecco

Termín jsme zvládly. V únoru jsme poprvé vyrobily naše legíny. Seškrábat  žvýkačky bylo ještě celkem easy. Horší bylo uklidit tu třicetiletou špínu. Odmítly nás všechny úklidové služby. Byl to fakt dost hustej humáč. „Znásilnily“ jsme snad každého známého, který se nám hodil k natírání, stěhování nebo uklízení. Jely jsme na kafi, smažáku a proseccu. Ono je totiž strašně dobrý rekonstruovat v zimě bez topení. To pak to natírání a uklízení má úplně jinej rozměr, že Takovej dost wimhofovskej. 

Dnes, 2 roky poté, nás tahle zkušenost rozesmívá a vyvolává v nás dobrou náladu. Byla to tak silná zkušenost, že rok 2020 pro nás byl jen lehký odvar. Protože to, že s parťákem dokážete něco takovýho, stojí minimálně za zamyšlení, jestli ty trable, který momentálně máte a chcete kvůli nim dělit firmu, nejsou tak trochu základka oproti té vysoké, ze které máte doktorát. 

A hlavně, kdo může říct, že kvůli jeho firmě na Minské postavili jeřáb, aby mu přehodil výrobní stroje přes střechu? No? A to stojí za to. Protože to budu fakt hodně do každýho meldovat, až budu v domově důchodců v těch mega barevných šatech rozdávat podnikatelský rozumy. 

A vy to nevíte, ale v téhle době jste nám nejvíc pomáhaly vy. Protože každá objednávka, která v té době přišla, nás donutila jít odlepit další žvýkačku a obrousit další schod. Taky díky. <3 

Petruccya