GIRL POWER: Kolekce utkaná z upřímnosti

Znáš tu situaci. Padáš na hubu, ale kámindám posíláš fotky, jaká jsi super woman. Jak máš všechno v topu, jsi manažerka roku, geniální manželka, přítelkyně, milenka, stylařka a že si prostě žiješ svůj sen. Ve skrytu duše ale trpíš, protože by sis přála, abys někomu mohla říct, že sen sice tak napůl prožíváš, jenže zároveň ti mozek zaměstnávají „banality“…

…teda ty jakožto super woman je vyhodnocuješ jako banality, za které se dokonce někdy i stydíš, protože tvůj obraz navenek je přece dokonalý. A navíc takovýma blbostma nechceš otravovat ostatní. Raději je podpoříš, klidně i nevyžádanou radou.

Kámindy ti tiše závidí a říkají si „ale tak, vždyť to byl vždy její sen, žije si jako královna, tak jí to přejme.“

A pak přijde náraz. Stačí jeden večírek se sklenkou navíc a vše se bortí. Omylem píchneš do vosího hnízda a najednou se topíš v agresi, výčitkách a sračkách. Nejen že se dozvíš, že tvoje káminda není šťastná a že tak trochu za to můžeš ty. Protože přece od toho kámindy jsou, aby luštily v magický kouli a snesly se jako víly na ramínko trpitelky přesně v momentě, kdy je to potřeba.

Hej, holky, pojďme si říct, že takhle to nefunguje. Pojďme si slíbit, že se budeme učit umění si otevřeně říct o pomoc. Troufám si tvrdit, že pokud se tohle nenaučíme, vysíláme k těm druhým špatné signály. Dáváme tím najevo, že ostatním dostatečně nevěříme a že vlastně nejsou tak moc naše kámindy, protože nemíníme trávit čas tím, abychom mezi sebou budovaly bezpečný prostor a otevřenost.

A už to jede, protože najednou se z tvé kámindy stává další holka z instáče, která se před světem potřebuje vytahovat a skrývat svoje bolístky. A možná potřebuje jen obejmout a slyšet: „Bejby, pro mě už dávno super woman jsi. Tady nemusíš mít lokty, svaly a zkamenělý srdce, tady jsi safe. Protože je jasný, že v momentě, kdy už všechny ty bolístky světa nebudeš moct unést, začneš z toho obviňovat ostatní. V tom lepším případě. V tom horším sama sebe.“

A víš co, já taky miluju instáč. Je to geniální nástroj, kde si budujeme svoje prodejní výlohy. Ale proto se ti, které sleduji, jmenují sledující, ne kámindy.

Věkem spadám do kategorie #over40 a většina mých kámind taky. Sice to neznamená méně kritických situací, ale alespoň už tolik nedupeme nožičkama, ráno po kritickém večeru si umíme dát kafe a rozebrat tu strašnou změť nedorozumění a většinou se i posunout dál. Otevřeme ty brány k sobě zase o maličko víc, nebo, a i to se stává, je raději nadobro zavřeme. Girl power je podle mě umění pohnout se dopředu, ať je to dopředu jakékoliv. Když jsme Pura Vidu budovaly, vtiskly jsme tenhle mindset do sloganu: Život může být Pura Vida, stačí se pohnout.

Dospěla jsem do věku, kdy mám opravdu daleko víc tenisek než kámind. A taky jsem si uvědomila, že bychom si kámindy měly vybírat opravdu mooooc pečlivě, protože:

• Budeme s nimi trávit čas, který už stejně nemáme, takže ať ten čas stojí za to.
• Budeme tady pro ně, když to potřebují, a může se stát, že to bude zrovna ve 12 v noci před tím, než si máme sednout na super důležitou schůzku.
• Cílem je být sobě bezpečným prostorem a to vyžaduje práci sama na sobě, na vašem vztahu a hlavně čas.

Píšu vám o tom, protože je to jeden z mých příběhů, díky kterým vznikla i tahle kolekce. I tahle historka mi připomněla, že nejsem superwoman, že mám za sebou víc fuck-upů než vítězství. Ta vítězství vidí všichni. A je krásný, když máš někoho, komu můžeš přiznat i ty fuck-upy. Protože co si budem, ať máš sebelepší a sebeotevřenější vztah se svým klukem, jsou věci, který by měla slyšet jen káminda.

Dnes už vím, že schopnost přiznat křehkost, ženskost a to, že to teď nedávám, ze mě dělá silnější holčičku, ženu, hrdinku, která pak může házet srdíčka z ručičky, protože je opravdová.